EVA ČAPKOVÁ: SVĚDCI, TORZA, OBLOHY, 2.5.-28.6.2026

Eva Čapková, která je mezi umělci současné střední generace nepřehlédnutelným talentem, pochází z Moravy, z městečka Konice na Prostějovsku. Absolvovala studium výtvarné výchovy a bohemistiky na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 2004 se jejím druhým domovem stalo Bavorsko, kde vystudovala dějiny umění na Ludwig-Maximilians Universität v Mnichově a kde dosud žije a pracuje. V posledním desetiletí představila své malby, grafiky a monotypy na několika sólových výstavách. Pro svůj originální, převážně abstraktní umělecký projev vyvinula Eva Čapková unikátní autorskou techniku, založenou na zviditelnění indukčních čar magnetického pole. Tuto metodu uplatnila nejprve v roce 2016 v grafice, v následujícím roce i v malbě. Od té doby se jemná textura magnetických siločar stala rozpoznávacím znakem, charakterizujícím jak grafickou, tak malířskou tvorbu umělkyně.

Princip zviditelnění magnetického pole pomocí magnetizace železných pilin je známý odedávna a jeho estetické působení zaujalo v minulosti nejednoho umělce. Teprve v šedesátých letech 20. století se však zrodil jedinečný nápad, jak magnetické siločáry zafixovat na matrici a tiskem přenést jejich bohatou texturu na grafický list. Spontánní fyzikální proces byl tak zapojen do tvůrčího aktu a jeho estetická hodnota byla povýšena na součást uměleckého díla. Autorem tohoto objevu byl legendární umělec, svérázný inovátor a velký vizionář Vladimír Boudník, který v roce 1965 využil pro magnetizaci pilin elektromagnet na svém tehdejším pracovišti ve strojírnách ČKD. Po jeho smrti upadla metoda na dlouhých padesát let do zapomnění. Originální přínos Evy Čapkové spočívá v tom, že znovuobjevenou Boudníkovu metodu nejprve zdokonalila použitím permanentních feritových magnetů a poté nalezla způsob, jak ji přenést z oblasti grafiky do sféry malby.

Uměleckou dráhu Evy Čapkové zásadním způsobem ovlivnil její přítel, učitel a rádce Oldřich Hamera. Ten byl přímým žákem a jediným autentickým následovníkem Vladimíra Boudníka, od něhož převzal nejen neortodoxní a inovativní přístup k umělecké grafice, ale též ideu explosionalismu – originálního uměleckého směru, založeného na asociaci představ vycházejících ze skvrn oprýskané omítky, z oblaků, ze skalních útvarů a z dalších spontánně vzniklých struktur. Hamera zasvětil Čapkovou do Boudníkových nekonvenčních grafických technik – do aktivní, strukturální i magnetické grafiky – a současně ji povzbudil k hledání osobní tvůrčí cesty. Evu Čapkovou spojuje s jejími oběma velkými mistry abstraktní výtvarný projev, rozvíjející se v duchu tzv. neformální abstrakce (informelu), experimentování s netradičními materiály a postupy a především odvaha k hledání dosud neprozkoumaných cest uměleckého vyjádření.

Ani ve stručném uměleckém profilu Evy Čapkové nelze pominout její monotypovou tvorbu. Podstatou monotypu je přenos obrazu z hladké desky jediným neopakovatelným otiskem na definitivní podložku. Monotypie se tak nachází v hraniční oblasti mezi grafikou a malbou a bývá příčinou nerozhodnutelného sporu, zda jde spíše o mezní případ grafiky, nebo o speciální metodu malby. Rovněž k monotypu přistupuje umělkyně s mimořádnou invencí. Do barvy nanesené na tiskové desce rozptyluje jemné krůpěje rozpouštědla, které se difúzí šíří v barevném filmu a vytvářejí takzvané fraktálové obrazce. V těchto jemných, bohatě se větvících strukturách může divák v závislosti na své imaginaci spatřovat bující vegetaci, horské masivy z ptačí perspektivy či rozeklané mořské fjordy. Podobně jako v případě magnetismu jde o důmyslné zviditelnění spontánního fyzikálního procesu.

Titul výstavy Svědci, torza, oblohy odkazuje ke třem tematickým okruhům, kterým dominují tři malířské cykly Evy Čapkové z posledních let, z nichž každý je doprovázen námětově spřízněnými grafickými listy a monotypy. Obrazový cyklus Svědci (2023) má ze všech tří nejblíže k čisté abstrakci, přesto ani jemu nechybí sjednocující námět. Název Svědci odkazuje ke skalám, skalním věžím a osamoceným balvanům pod širým nebem. Přestože nejsou věčné, nesmírně pomalu se mění a degradují vlivem přírodní eroze. Jejich životní cyklus je zcela nesrovnatelný s délkou lidského života, a proto se člověku jeví jako stále přítomní svědkové a němí strážci času. Zvláštností těchto maleb je jejich specifická barevnost, která vznikla výhradně v procesu korodování železných pilin v bezbarvém laku bez použití jakéhokoli umělého pigmentu.

Druhý tematický okruh představují Oblohy. Definice praví, že obloha je část nebeské sféry nacházející se nad obzorem a viditelná pozorovateli z povrchu Země. Obloha je dějištěm meteorologických jevů, z nichž patrně nejvšednějším, ale současně také nejpodivuhodnějším jsou oblaka, jejich ustavičné vznikání, zanikání, pohyb a proměna. Věčný neklid oblak tak představuje symbolický protipól věčného trvání a stálosti kamenů a skal. Fenomén oblačnosti je společným námětem tematického cyklu Těžké mraky (2024–2026), zahrnujícího magnetické malby i aktivní grafiky. Když se oblačnost rozpadne a mraky zmizí, jsou lidé od nejstarších dob fascinováni propastnou hlubinou nočního nebe prozářenou hvězdami a souhvězdími, planetami, padajícími meteority a dalšími astronomickými úkazy. Tomuto velkému tématu je věnována monotypová série Noční oblohy.

Třetí a časově nejmladší tematický okruh, nesoucí paradoxní název Totální torza (2026), přináší výrazné figurální motivy. Jde skutečně o radikální přelom v dosavadní tvorbě Evy Čapkové, jak se na první pohled může zdát? Myslím, že nikoli. Hlavní obrysové linie sice jednoznačně vykreslují kontury lidských těl, jde však o těla s chybějícím či průsvitným povrchem, odhalující překvapivé vnitřní struktury, které ničím nepřipomínají kostru, svalové tkáně, cévní či nervový systém. Vidíme zde předivo poněkud záhadné sítě, jež se nepodobá ničemu, co známe z anatomických atlasů. Lze pouze konstatovat, že vnitřní struktura je nerealistická, ale nikoli nelogická. Zviditelňuje ne fyzické, ale imaginární pole sil, které má svá těžiště, místa koncentrace, napětí a rozpadu, silové pole, které generuje výraz obrazu.

Nejnovější tematický cyklus Evy Čapkové tedy nepředstavuje nějaký překvapivý zlom v genezi její tvorby, obrat od abstrakce k figuraci. Mnohem pravděpodobněji se jedná o zásadní dialog mezi figurativní a abstraktní formou, které obě hrají svou podstatnou roli v kontextu jediného obrazu. Zatímco figurativní složka se odvolává ke smyslové zkušenosti člověka a zajišťuje rozpoznatelnost a konkrétnost námětu, abstraktní složka určuje vztahy, rytmus a vnitřní strukturu díla. Zbývá jen dodat, že právě napětí mezi figurativní a abstraktní formou prochází jako univerzální oživující princip napříč celými dějinami malířství a nedovolí jim nikdy ustrnout. Jedině zdařilým sjednocením těchto protikladů v jeden organický celek vzniká autentické umělecké dílo.

Jiří Bernard Krtička