KATEŘINA ADAMOVÁ LINHARTOVÁ: VÁNOČNÍ BESÍDKA, 1.11.-31.12.2025

V sobotu 1. listopadu se v Galerii Octopus rýmařovského muzea uskutečnila vernisáž výstavy Kateřiny Adamové Linhartové. Poslední výstava letošního roku, nesoucí název Vánoční besídka, předchází nastupující adventní období a snaží se nás přimět k úvaze, zda jsou Vánoce takové, jaké je chceme mít.

Kateřina Adamová Linhartová (*1977) se narodila v Uničově, do Kněžpole na Rýmařovsku zajíždí pravidelně od svých dětských let. V letech 1994–1998 studovala na Střední umělecké škole grafické v Jihlavě. V letech 2000–2005 pokračovala studiem v ateliéru kresby významné české umělkyně Jitky Svobodové na Akademii výtvarných umění v Praze. Představila se na řadě samostatných výstav (v Uničově, Táboře, Bruntále, Praze, Olomouci, Jihlavě, Klatovech, Velké Bystřici u Olomouce či Kutné Hoře) a kolektivních přehlídek (mimo tuzemské galerie rovněž v Polsku, Německu, Rusku, Francii). Získala několik prestižních ocenění, ateliérovou cenu a cenu za kresbu na výstavě Artkontakt v Brně (2005) či studijní a cestovní stipendium Ministerstva školství ČR (2003). Od roku 2023 působí jako pedagožka na Vyšší umělecké škole restaurování a řemesel v Praze. Ve volné tvorbě se dlouhodobě zabývá kresbou – pastelkami či gelovými propiskami; v současné době tuto opomíjenou techniku, jíž je vášnivou obhájkyní a zastánkyní, kombinuje s akvarelem nebo výšivkou.

Rýmařovský výstava představuje dva cykly Adamové – Zvíře a srdce a cyklus Zima. V malém sále Galerie Octopus jsou vystaveny čtyři velkoformátové kresby kombinované s akvarelem a promítá se třináctiminutový videoart s názvem Heartbeat. V nich autorka zpracovává svou proměnu ve zvíře, když si obleče převlek z umělé hnědé chlupatiny a prochází se po lesích na okraji Prahy. V těchto okamžicích nalézá svou ztracenou svobodu a volnost. Jedině takto se cítí absolutně osvobozena od shonu, chaosu, vazeb a nutnosti ve společnosti neustále zaujímat sociální role (ženy – manželky – matky – umělkyně – pedagožky…). Tato umělá srst zastupující masku pomáhá vyléčit její uvězněnou duši a navracet ji její přirozenost – kde jinde než v krajině lesa bez lidí.

S maškarou souvisí rovněž cyklus Zima, vystavený ve velkém sále galerie. Vznikl v covidových měsících let 2020 a 2021, které prověřily pevnost našeho zdraví, ale i mezilidských vztahů. V adventním a vánočním období často posloucháme, že jsou tyto svátky dobou klidu a míru, radosti, štěstí a lásky, usebrání, dobou očekávání Narození Páně, časem bilance a nových předsevzetí. – Omyl! Mystika Vánoc vyvanula a autorčin cyklus by se klidně mohl nazývat „Co zbylo z Vánoc“. Z vlastní zkušenosti víme, jak lehce se vánoční svátky mohou změnit v období stresu, křeče, finančního zadlužování, honby za nakupováním, slevových podvodů, akumulace nepotřebných věcí, produkování nadměrného odpadu, plýtvání jídla a žlučníkových kolik. To vše navíc umocňujeme horečnatým očekáváním, falešným veselím a předstíranou spokojeností. Zbývá už jen zapálit prskavky, navléct si kostým a vánoční besídka může začít.

Takovýmto svátkům autorka provokativně ukazuje prostředníček (na kresbě Fakt Vánoce), ne však z pozice moralisty či kritika. Ve všech svých dílech zpracovává osobní zkušenost. A co je pro ni příznačné, za model jí slouží zejména vlastní tělo. Nikoliv ze sebestředných pohnutek. Nevytváří vizualizovanou autobiografii či deník, ale využívá symbolického jazyku, a to velice originálního. Tím její práce nabývají svéráznosti a nadčasovosti. Do těla a duše pozemská pouť propisuje ne vždycky radostné události. Mnohdy nás může zarazit, jak otevřeně a nelichotivě s nimi, a tedy se sebou samou, autorka nakládá – jak se zobrazuje; jak se pitvoří a pózuje. Je to však jen způsob upřímného humoru – ironického a poťouchlého – tak ozdravného a v současném umění ne příliš častého.

Staňme se s Kateřinou Adamovou Linhartovou alespoň na chvíli zvířetem a maškarou a buďme jako ona – bodrá, veselá, srdečná a hlavně upřímná. Kéž by takové byly i naše nadcházející Vánoce!

Michal Vyhlídal

Rýmařovský horizont 11/2025