VLADIMÍR BOUDNÍK: NĚŽNÝ BARBAR, 10.1.-1.3.2026

V sobotu 10. ledna otevřela novou výstavní sezónu v Galerii Octopus rýmařovského muzea první letošní vernisáž, věnovaná průkopníkovi moderní české grafiky Vladimíra Boudníka. Výstava nesoucí název Něžný barbar podle slavné novely Bohumila Hrabala, grafikova přítele, vzbudila zájem nejen Rýmařovských, ale i návštěvníků ze Šumperska, Olomoucka či Opavska.

Zcela osobité a stále více ceněné grafické dílo Vladimíra Boudníka (1924–1968) bylo nejblíže Rýmařovu představeno na výstavě uspořádané Jindřichem Štreitem v Sovinci v roce 1997. V roce 2001 boudníkovskou výstavu uskutečnili Anežka a Miroslav Kovalovi v Galerii Jiřího Jílka v Šumperku. Jindřich Štreit si vystavený soubor zapůjčil od pražského sběratele a galeristy Zdeňka Sklenáře, Kovalovi pak od Jiřího Valocha, brněnského konceptualisty, teoretika umění a sběratele. Rýmařovská výstava prezentuje soubor zapůjčený od Jana Placáka, význačného sběratele a dlouholetého propagátora Boudníkova díla, zakladatele a majitele pražského antikvariátu, galerie a nakladatelství Ztichlá klika.

Vladimír Boudník byl beze sporu jedním z nejoriginálnějších poválečných umělců, který své dílo nejen vytvářel, ale i žil. Navzdory totalitnímu stalinistickému režimu v padesátých letech, cenzuře, represím či kulturní izolaci od roku 1949 realizoval akce v ulicích, jimiž demonstroval myšlenky svého směru explosionalismu, formulovaného v legendárních manifestech. Svým konceptem, demonstrací, vysvětlováním a zapojením kolemjdoucích do pouličních akcí (kterých realizoval na 100) předešel tvůrce happeningů, performancí a eventů v Americe. Do dějin českého umění se zapsal jako vynálezce nových grafických metod: aktivní (1955), strukturální (1959) a magnetické grafiky (1965). Pracoval s technikami dekalku, monotypu, koláže či fotogramu. Předznamenal tak informel, francouzský tašismus i americkou akční malbu, a to bez jakýchkoli znalostí tehdejších západních proudů. Je proto s podivem, že dosud nedošlo ke zhodnocení jeho díla ve světovém, dokonce ani ve středoevropském kontextu. Pro tuzemskou uměleckou oblast je jeho osobnost zcela klíčová. Jak napsala Eva Čapková v úvodu průkopnické publikace Vladimír Boudník – Zrcadlo vnitřního života k autorovu 100. výročí narození: „Boudník chce obnovit společnost, ale svými vlastními grafickými technikami […] inovuje výrazové možnosti grafické tvorby a zasazuje důležité podněty prakticky celé československé výtvarné scéně šedesátých let. Stává se zásadním hybatelem dění okolo sebe. […] zasadil zásadní impulz českému výtvarnému umění druhé poloviny 20. století.“

Boudníka nezajímal vládnoucí stranou nařízený (socialistický) realismus, nýbrž skvrna. Ta se mu stala principiálním zdrojem inspirace, přemýšlení a tvorby, literární i výtvarné. Počátek této vášně se váže s prostředím nedaleké obce Tovéř u Svatého Kopečku u Olomouce, kam k prarodičům jako tříletý chlapec odjel na rekonvalescenci po zápalu mozkových blan. Později nastoupil do obecné školy v Dolanech a dohromady na Hané strávil necelých pět let. Byla to citlivá doba dětství, pro jeho umělecké směřování formativní, ovlivněná pozorováním měsíce, mraků, siluet stínů od petrolejových lamp či útvarů litého olova. Odtud pocházejí pevné základy, na nichž umělec stavěl své první experimenty ze Státní grafické školy v Praze, následné pouliční akce, formulování manifestů, samotnou tvůrčí práci a definování nového umění, jehož podstatou má být exploze, tedy zaznamenání niterných duševních stavů, a to zcela spontánním a svébytným způsobem. Boudník člověka zastavil, naučil jej dívat se na skvrny a promítat do nich své zkušenosti, znalosti a vzpomínky. Dal mu radost z objevování. Rozšířil jeho imaginaci a fantazii. Vrátil mu svobodu v nesvobodné době.

Svobodu, o kterou aktuálním způsobem života zase přicházíme, když (ne)dobrovolně otupujeme schopnosti, jež v nás autor rozdmýchal. Ztrácíme trpělivost, a nejen na umění, nýbrž na celý svět už se nedíváme očima, ale mobilními telefony. Nechť nás díla „něžného barbara“ znovu přivádí k fascinaci a radosti ze světa vnitřního, jedinečného a neomezeného a nechť nás Boudníkovy exploze navrací k samotnému člověku. Umění postrádající člověka totiž nemůže být uměním. A o člověka šlo Boudníkovi především.

Michal Vyhlídal

Rýmařovský horizont 1/2026