VZÁCNÁ SETKÁNÍ

Katalog Vzácná setkání mapuje výstavy Josefa Čapka, Jaroslava Dostála, Věry Novákové, Pavla Brázdy a Ivana Sobotky v Galerii Octopus rýmařovského muzea v letech 1990-2019.

 

Michal Vyhlídal - Úvodní text

Rýmařov – podhorské městečko na severní Moravě, v němž končí koleje. Místo s pohnutou historií, poznamenané odsunem původního německého obyvatelstva. Rýmařov, to byly kravaty, šatovky a brokát produkované textilním podnikem Hedva. Celorepublikově i za hranicemi známé montované domy OKAL. Stejně jako ve své době prosperující Geologický průzkum. Zdravý vzduch, neponičená příroda, turistika a Praděd. V Rýmařově prožil polovinu svého života František Vaňák, první porevoluční arcibiskup olomoucký a metropolita moravský. Kdysi okresní město, jemuž vedení vládnoucí strany zrušilo muzeum (původní německé bylo dávno zplundrováno) a jeho sbírky rozptýlilo do větších muzejních institucí, které je dosud odmítají vrátit. Mezi léty 1945 až 1990 zde de facto neexistovalo muzeum ani galerie. Příležitostné výstavy (politické, zahrádkářských výpěstků, loveckých trofejí, ale i pár kvalitních výstav výsledků archeologických výzkumů či přehlídek místních svátečních malířů a amatérských fotografů) probíhaly v „multifunkčním“ prostoru Kulturního střediska v bývalém Domě požárníků a po roce 1978 v nově postaveném Domě kultury na místě Stalinova pomníku. Žádná promyšlená koncepce prezentace výtvarného umění zde dlouhá desetiletí nebyla.

Přesto se tady, zhruba 300 km od Prahy, uskutečnilo několik vzácných setkání s rodinou bratří Čapků a jejich přáteli.

Vše začalo na Sovinci, kde od roku 1974 Jindřich Štreit, dnes celosvětově uznávaný, tehdy však izolovaný a StB sledovaný fotograf, pořádal legendární výstavy zavrženého umění. Sovinecká „galerie u Štreitů“ byla zásadním místem setkávání nonkonformní společnosti, která vyhledávala pravdivé, ryzí a z veřejného prostoru vytlačené umění, jež logicky nemohlo vyhovovat oficiální doktríně nařízené totalitní mocí. Právě tento ostrov svobody stejně jako aktivita Volného sdružení uničovských výtvarníků formovaly skupinu umělců, kteří při Domu kultury v Rýmařově na začátku roku 1989 založili Klub amatérských (skrytě angažovaných) výtvarníků, jehož cílem bylo pořádat umělecké výstavy. Vůdčími osobnostmi byli Miloslav Požár, Vladimír Měrák, Roman Karel, Marek Zoth, Tomáš Králík a Petra Klimentová.

Na přelomu září a října 1990 se tak Rýmařované v malém sále Domu kultury mohli potěšit originálními grafikami Josefa Čapka. Právě přátelství Jindřicha Štreita s Milošem Požárem a Vladimírem Měrákem přivedlo do Rýmařova a posléze do Bruntálu rodinu Josefa Čapka – vnučku Kateřinu Dostálovou a jejího otce, výtvarníka a básníka Jaroslava Dostála, manžela Čapkovy dcery Aleny. Výběr grafik provedl historik umění a přední znalec Čapkova života a díla Jaroslav Slavík, který výstavu také zahájil. V Rýmařově to byla jedna z nejnavštěvovanějších výstav; poté se přesunula do bruntálského zámku.

Semínko vzácných setkání bylo zaseto, přátelství byla navázána.

Devadesátá léta, plná euforie, nadějí, entusiasmu, nebývalého nasazení nadšenců a odhodlání budovat třeba i zadarmo a svépomocí, představovala pro kulturní oblast Rýmařova po finanční stránce nelehké období. V té době paradoxně (nebo právě proto?) město získalo muzeum. O jeho povstání z popela se zasadilo tehdejší vedení města v čele s osvíceným starostou Miroslavem Slováčkem, ale především polyhistor, archeolog a učitel Jiří Karel se skupinou výtvarníků, milovníků umění a nadšenců z nově založeného Volného sdružení umělců Octopus, kteří v muzeu začali provozovat stejnojmennou galerii. Její chod (od výstavního plánu přes organizaci a instalaci výstav až po vernisáže) zajišťovali dlouhá léta vlastními silami a mnohdy i z vlastní kapsy.

Trvalo dalších třináct let, než se Kateřina Dostálová se svým otcem Jaroslavem Dostálem a v doprovodu historika umění Jaromíra Zeminy znovu podívali do jesenického městečka. Tentokrát kvůli výstavě obrazů Jaroslava Dostála s názvem Umění hojí. Autor zde vystavil originální oleje a asamblážové obrazy složené z kamínků či listů, obsahově vycházející z nejniternějšího obdivu k přírodě a „obyčejným“ věcem, které nás obklopují – z étosu bratří Čapků, který bychom si měli stále připomínat.

V roce 2005 následovala významná výstava Neznámé grafiky Josefa Čapka, kterou přijela zahájit přední znalkyně Čapkovy tvorby Pavla Pečinková, historička umění tehdy působící na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Pavla Pečinková k výstavě připravila podrobné libreto. Vystavené kresby, grafiky a také ukázka rozstříhaného obrazu, který autor odsoudil ke zničení, byly silným uměleckým zážitkem (pro mne coby čerstvého studenta gymnázia rozhodně), a jak zdůraznil Jiří Karel, nejvýznamnější galerijní akcí v Rýmařově za posledních patnáct let.

Název Náhoda něhy s podtitulem Obrazy z let 1946–2007 dostala poslední výstava Jaroslava Dostála, na níž byl autor v Rýmařově osobně přítomen. Uskutečnila se v roce 2010. Pečlivý výběr vystavených prací a onu legendárně precizní instalaci výstavy, jež se měnila pár minut před vernisáží, měl opět na svědomí Jaromír Zemina – ten, který řekl, že výstava má být básnickou sbírkou a nikoli učebnicí.

Výjimečný člověk, dětský lékař, výtvarník a básník Jaroslav Dostál odešel z tohoto světa v roce 2014. O dva roky později, to už jsem v Městském muzeu Rýmařov pracoval čtyři léta jako kurátor, jej připomenula výstava Vzpomínka na Jaroslava Dostála. Vybrány byly tentokrát oleje velkých rozměrů a série s gázami. Na vernisáži, které se účastnila i paní Kateřina se svým bratrem Františkem, neteří a synovcem, promluvil přítel rodiny Dostálů, výtvarník a kurátor Galerie Jiřího Jílka v Šumperku Miroslav Koval. Mně připadl úkol na vernisáži přečíst básně ze sbírky Jaroslava Dostála Sen skutečnosti. Dokážu si přesně vybavit moment té listopadové soboty, kdy se plátna pana Dostála tajemně rozzářila tmavými odstíny modře a šťavnatými tóny zeleně – venku toho podzimního dne už byla tma a galerijní osvětlení zalilo obrazy svým teplým světlem. Snové, zamlžené, v čase zastavené krajiny nás vtahovaly a my v nich chtěli zůstat. A do toho se nesla Dostálova slova: Krásné se neopakuje, / znovu vzniká, / je v nás, někdy utajené, / zůstává a objeví se / a zazelená jak na jaře tráva.

Tomu však předcházela návštěva vily bratří Čapků (levé poloviny, ve které žil Josef) na Vinohradech v Praze, kam jsme nadšeně ujížděli z Rýmařova mimo jiné před samozvanou návštěvou prezidenta. Pro obrazy pana Dostála jsme jeli se členy Spolku OCTOPUS Adamem Rybkou a Romanem Karlem, který výstavu domluvil. Paní Kateřina nás pohostila ovocnou buchtou a slaným koláčem. Zavedla nás do podkrovních ateliérů Josefa Čapka a Jaroslava Dostála. Jakým překvapením pro nás bylo, když u samé paty schodiště visel plakát první Čapkovy výstavy v Rýmařově z roku 1990! Ten jeden mezi mnoha plakáty z mnoha Čapkových výstav – a na čestném prvním místě. Dále jsme se už jen kochali – knihami, obrazy, zákoutími s květinami a všelijakými předměty, kamínky, větvičkami, sušenými listy, svlečenou hadí kůží… Člověk měl intenzivní pocit, že každou chvíli se dveře v rohu musí otevřít a v nich bude stát sám Josef Čapek. Jedinečná atmosféra, zastavený čas, všechny ty specifické vůně starého nábytku, koberců, knih a nejrůznějších předmětů, které užíval Josef Čapek nebo nasbíral Jaroslav Dostál, se do nás pozvolna vpíjely a my se jich nemohli nabažit.

Po naložení obrazů jsme se prošli zahradou a marně hledali břízy pátečníků. Když jsme se bezděčně dostali do části zahrady přináležející ke Karlově polovině, vyběhla na nás z vily obrovská potetovaná ostraha z bezpečnostní agentury, „s čím nám jako může pomoct“. (V té době pravou polovinu vily zakoupila Praha 10 se záměrem zbudovat v ní muzeum Karla Čapka.) Stáhli jsme se zpět do levé, pohostinné části a pomalu se loučili s tím úžasným autentickým místem. – Vzácné setkání se v nás drželo několik dní. Nezkazil jej ani večerní návrat do Rýmařova, jehož náměstí, zacpané kovovými zátarasy, policejními páskami, odpadky a odklizenými transparenty po prezidentově návštěvě vypadalo všelijak, jenom ne přívětivě.

Rok 2018 – ten abnormálně teplý a suchý rok – byl pro Galerii Octopus nebývale úspěšný. V jejích prostorách vystavoval olomoucký malíř Miroslav Šnajdr ml., herec, scenárista a malíř Radomil Uhlíř (který nás letos v dubnu nečekaně opustil), legendární Milan Knížák se svými 30 portréty, Chrudoš Valoušek představil své ilustrace k Panáčkovi (vznikly nedaleko Rýmařova v Dolní Moravici), se kterým sklízí úspěch po celé Evropě, a Jindřich Štreit zde poprvé vystavil rané práce z šedesátých let. Také jsme pokřtili vůbec první výbor z poezie rýmařovské malířky a básnířky Marie Kodovské.

A po třinácti letech se do Galerie Octopus znovu vrátil Josef Čapek, tentokrát originálními kubo-expresivními kresbami krajiny a slavným cyklem perokreseb ke knize Karla Čapka Zahradníkův rok. Výstavu jsme proto nazvali V krajině a v zahradě. Výběr prací provedla paní doktorka Pečinková, která v průběhu výstavy (přesně v den svatby prince Harryho s Meghan Markleovou) zavítala do Rýmařova s přednáškou Motiv krajiny a zahrady v díle Josefa Čapka.

Pro mne byla instalace silným zážitkem. Příležitost držet v ruce originály kreseb Josefa Čapka, zkoumat jednotlivé tahy linek, všímat si přípravné podkresby, bílých retuší či rukopisných vpisků nemůže nahradit sebelepší reprodukce či kopie.

Setkání s rodinou Dostálů oné teplé letní soboty naplněné sluncem bylo opět neskutečně milé. Rok 2018 byl spojen se stým výročím vzniku Československé republiky, na vernisáži proto Lenka Janoušková a Martina Mácová zahrály skladby Osvobozeného divadla. Hudba, literatura a výtvarné umění první republiky se tak spojily do silného zážitku, který dojal nejednoho návštěvníka.

V té době bylo navázáno další vzácné přátelství. První vydání vzpomínkové knihy Heleny Čapkové Moji milí bratři z roku 1962 ilustrovali manželé Věra Nováková a Pavel Brázda, vnuk Heleny Čapkové. Brázda a Nováková, dva nebývale nadaní výtvarníci, byli kvůli svým rodinným vazbám na bratry Čapky i manžela Heleny Čapkové, diplomata a básníka Josefa Palivce, v únoru 1949 vyloučeni ze studia v ateliéru monumentální malby Václava Sychry na Akademii výtvarných umění v Praze. Dostali zákaz dalšího studia a veřejné prezentace. Pavel Brázda pracoval jako topič v kotelně, jistý výdělek manželům skýtalo ilustrování knih. Dílo dvojice vznikalo dlouhých čtyřicet let za zavřenými dveřmi bytu ve vile na Vinohradech. Znali je pouze rodinní příslušníci, přátelé a úzký okruh spřízněných kolem Patočkova bytového filosofického kroužku. Veřejně vystaveno mohlo být až po roce 1989. Jaký mimořádný okamžik, který přepsal dějiny českého výtvarného umění! Jaká událost pro Rýmařov, v jehož galerii visela stěžejní díla obou výtvarníků!

Nápad uskutečnit v Rýmařově výstavu těchto významných umělců vzešel od Romana Karla, který se v jedné z pražských hospůdek setkal s výtvarníkem a hudebníkem Davidem Cajthamlem a zmíněným Chrudošem Valouškem. Oba se s Brázdovými znali. Pomohla také rodinnými vazbami spřízněná Kateřina Dostálová. Netrvalo dlouho a hlavní iniciátor akce byl u Brázdů přivítán a výstava domluvena.

Rok se přehoupl a seděli jsme s Romanem Karlem, Alešem Hnátem a Adamem Rybkou v salonku paní Novákové. Hostila nás už sama. Pavel Brázda totiž ve věku jednadevadesáti let ke konci roku 2017 zemřel. Nad šálkem kávy a sklenkou vína jsme probrali podobu výstavy, jež měla být retrospektivou. Věděli jsme, že se paní Nováková zrovna vrátila z návštěvy New Yorku. Že nás však poctí svou přítomností v Rýmařově a ještě k tomu s námi stráví víkend, nikoho z nás nenapadlo.

Výstava v onu květnovou sobotu čekala na zahájení. A my netrpělivě čekali na paní Novákovu, která měla přijet vlakem i s vnučkou Lucií Trlifajovou na nádraží v Zábřehu na Moravě. Do Rýmařova ji dovezl Jiří Karel ml. – pouze paní Novákovou, Lucie se totiž ze Zábřehu do Rýmařova vydala na kole. (Pár dnů před touto návštěvou se náhodou seznámila s Jirkou Slavičínským, dalším členem Octopu, který ji „hecnul“, že tuhle trasu sjíždí na kole pokaždé, když se z Prahy vrací do Rýmařova.) My však museli dbát na stanovený čas a výstavu jsme za velkého zájmu veřejnosti slavnostně otevřeli. Teprve až nás paní Nováková provedla výstavou a zasvětila nás do příběhů skrývajících se v jednotlivých obrazech, objevila se v galerii Lucie. Přehlédla jakousi ceduli a k tomu se jí vybil telefon.

Pak už následovaly příjemné chvíle po vernisáži, návštěva Galerie Marie Kodovské, večeře, koupání v rybníku a dlouhé debaty o umění a životě do nočních hodin. Na druhý den jsme s paní Novákovou navštívili nedělní mši při pouti v kapli V Lipkách. Po kávě a moučníku odjela autem v přívalovém dešti na vlak do Zábřehu. V Zábřehu ani kalužinka. Po zmeškaném vlaku jel další, kterým se paní Věra s Lucií vrátily do Prahy.

Kruh se neuzavírá, naopak rozšiřuje. – Letošní setkání, vlídně a ochotně umožněné Janem Placákem, zakladatelem galerie, antikvariátu a nakladatelství Ztichlá klika, je o to vzácnější, že vystavená díla – sochy Věry Novákové a obrazy Ivana Sobotky – spolu samostatně ještě nikdy prezentována nebyla, přitom stojí na podobných, ba společných základech.

Ivan Sobotka, osobitý solitér českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století, byl dlouholetým přítelem Věry Novákové a Pavla Brázdy. Na protest proti jejich vyloučení ze školy chtěl dokonce odejít ze studia na akademii. Stejně jako Brázdovi mohl veřejně vystavovat až po roce 1989. Pojilo je pevné, dlouholeté a intenzivní přátelství. Zvláště díla z padesátých let vyrůstala ze stejných existenciálních pocitů. Po čase se jejich tvůrčí cesty přirozeně oddělily. Ve svých hlavách a polopostavách ze Starého a Nového zákona Sobotka postupně upouštěl od barevnosti, a to do maximální míry. Zarytě budoval to, čemu říkal „kultura barevného tónu“ nebo „estetika holosti“. Výsledná díla svým tichem, čistotou a vysoce duchovním obsahem diváka zasáhnou jen tehdy, když se velmi zklidní, jak poznamenal Sobotkův přítel, malíř Viktor Karlík. Zklidnění vyžadují i pozoruhodné sochy Věry Novákové, znázorňující archetypální biblická témata.

Dny, kdy v prostorách Galerie Octopus visela díla jednoho z nevýznamnějších představitelů českého moderního umění Josefa Čapka, díla Jaroslava Dostála plná pokory a obdivu ke světu, ve kterém žijeme, a díla tří jedinečných tvůrců Věry Novákové, Pavla Brázdy a Ivana Sobotky, kteří svou neústupností přepsali dějiny českého výtvarného umění a jejichž práce právem visí v expozicích nejvýznačnějších galerijních institucí – tyto dny byly pro Rýmařov dny svátečními. Kdo chtěl, mohl být jejich součástí a přesvědčit se, že k těmto setkáním by nemohlo dojít bez přátelství plného úcty a obdivu, tak vzácného v dnešní zběsile tekuté a stále zištnější době.

Duben 2019